Nejznámější školní budovou je zřejmě ta na jílovském náměstí (Mírové náměstí 227, část Jílové). Byla postavena podle plánů podmokelských stavitelů Hanse Herlta a Johanna Lasera v r. 1906 na místě bývalého hřbitova a od té doby se v ní nepřetržitě vyučuje. Stavba si tenkrát vyžádala celkové náklady 95 000 Korun. Původní uspořádání místností bylo trochu odlišné oproti současnému stavu. Třída v přízemí byla součástí bytu školníka, ve druhém patře byly jedna třída u schodiště a pak velká kreslírna i s kabinetem. Jiné bylo i uspořádání oken na bočních stranách budovy. Od r. 1972 byly prováděny různě rozsáhlé opravy, v letech 1978 - 79 byla provedena generální oprava budovy včetně celkové opravy fasády, která však celkovému vzhledu spíše ublížila. V rámci opravy byla odstraněna řada štukových ozdob, např. z plochy kolem velkých oken u tělocvičny. Nebyl také dodržen požadavek MěNV na barevné řešení fasády, které mělo být v původním stylu, tj. v kombinaci odstínů žluté a bílé barvy. Pro školní rok 1978 – 79 byla budova z důvodů oprav dokonce uzavřena a vyučovalo se v náhradních prostorech. Přístavek k budově pochází z r. 1976. Do r. 1983 v něm byly školní dílny, poté třída a školní družina, nyní jsou v něm provozovny služeb. Tato škola byla do r. 1983 určena pro starší žáky, nazývala se „bürgerschule“ (tento nápis byl velikými písmeny na štítu budovy do r. 1945), poté „měšťanka“, „střední škola“, v 80. letech „2. stupeň ZŠ“. Od r. 1983 jsou zde umístěny třídy 1. stupně ZŠ, od r. 2003 také pracovny Centra dětí a mládeže.
(Velmi často se lidé dotazují, proč byla škola postavena na místě hřbitova, resp. kde se vzal hřbitov na náměstí. Na vysvětlenou tedy přidáme informaci, že původní centrum našeho města bylo v místech dnešní křižovatky Teplické a Javorské ulice, před Lidovým domem. Vždyť dům Javorská 37 („bytovka“ naproti domu s věžičkou) byl v 19. století postaven jako zdejší radnice. Náměstí, které známe dnes, se začalo tvořit až na počátku 20. století a především pak v jeho 20. – 30. letech. Dostavěno nebylo z důvodů hospodářské krize a následné 2. světové války.)
Další starobylá školní budova stojí nedaleko kostela (Kostelní 104, část Jílové). Celé generace nejmladších školáků ji znalo coby „obecnou školu“, „národní školu“, v poslední době jako „1. stupeň ZŠ“. V r. 1975 byla i na této budově provedena rozsáhlá generální oprava. Učilo se zde až do r. 1983, kdy byla pro značné technické problémy uzavřena. Poté byla řadu let nevyužívaná, na přelomu 80. a 90. let minulého století prošla celkovou rekonstrukcí. Při té byla zcela změněna vnitřní podoba školy, byl přistavěn nynější vstupní areál (dříve se vstupovalo dveřmi ze strany od kostela). Výuka zde byla obnovena v září 1990. Pro zajímavost dodáme, že před školou stával pomníček zakladateli místní tělovýchovného spolku p. Jahneho.
Hlavní a také největší školní budova byla postavena v r. 1983 na zdejším sídlišti (Školní 287, část Kamenná). Sídlí tu ředitelství školy, školní jídelna, docházejí sem žáci 5. – 9. tříd. Výuka zde byla zahájena v září 1983, tělocvična byla zpřístupněna o rok později, venkovní areál včetně oplocení se dokončoval ještě několik dalších let. Vybudování této školy bylo nutné vzhledem k výraznému nárůstu počtu dětí na přelomu 70. a 80. let minulého století. Tehdy měla základní škola přes 800 žáků, v současnosti jich má 450. Otevření nové budovy znamenalo ukončení činnosti školní budovy v Kostelní ul. a v Modré. Pro zajímavost dodám, že před budovou, v sousedství stožárů na vlajky, měla být velká plastika sestavená z mnoha metrů trubek. K realizaci nikdy nedošlo, nákresy díla a trubky však zůstaly ve škole uloženy až do nedávna.
Své školní budovy měli také v Modré a na Sněžníku, tehdy samostatných obcích. Dnes nám to může připadat zvláštní. Musíme si však uvědomit, že v těchto obcích žilo před 2. světovou válkou podstatně více obyvatel (v Modré až 1300, na Sněžníku až 600 obyv.) a zajištění školní docházky dětí bylo nezbytností. V obou obcích byly proto postaveny budovy obecné školy (1. – 5. třída). Modrá s částí Kamenec byla připojena k Jílovému v r. 1980, Sněžník v r. 1976. V Modré je bývalá škola při hlavní silnici (Teplická 112, část Modrá), na vrcholu čelního štítu je uveden letopočet dokončení stavby „1900“. V 70. a 80. letech minulého století do této školy dojížděly i děti z Jílového. Výuka zde probíhala až do výše uvedeného r. 1983. Poté byly volné prostory využívány jako sklady, na počátku 90. let minulého století byla budova prodána do soukromého vlastnictví, nyní je součástí veterinárního komplexu. V Modré se výuka základní školy ještě jednou obnovila. V prvním patře zdejší školky (čp. 169, část Modrá) byla v letech 1991 – 2004 jednotřídka. Zpočátku do ní docházelo kolem 15 žáků do 1. a 2. třídy (v posledním roce i do 3. třídy), ale jejich počet neustále klesal, a tak bylo z ekonomických důvodů rozhodnuto o ukončení výuky.
Na Sněžníku dnes stojí při silnici, naproti hotelu Sněžník ruina bývalé školy (čp. 104, část Sněžník). Letopočet výstavby nám není znám, domníváme se, že byla postavena na počátku 20. století. Pamětníci vzpomínají, že v poválečném období tu byla jednotřídka obecné školy, do které docházelo kolem deseti dětí do 1. – 5. třídy. Pan řídící učitel Hugo Vilimovský se ženou bydlel v prvním patře, v přízemí byla třída a malá tělocvična. V budově byl rovněž národní výbor a pošta. Ve škole se promítaly filmy a pořádala se tu loutková představení. K výuce se používala i přilehlá zahrada. Po zrušení školy, pak i národního výboru a pošty byla budova využívána různými organizacemi (např. Svazarmem), později zůstala prázdná a postupně chátrala. Na počátku 90. let minulého století byla prodána do soukromého vlastnictví. Před budovou se dodnes zachoval kamenný pomníček připomínající tragické úmrtí četaře československé armády Tomáše Wesera, který padl při výkonu služby 22. 5. 1945.
Po skončení 2. světové války byl ve školní budově na náměstí ubytován vojenský zeměpisný ústav. V té době probíhala výuka žáků na směny ve školní budově u kostela.
V prvních poválečných letech hrála jílovská základní škola velmi důležitou roli při rozjezdu školství v přilehlém regionu. Organizovala a zajišťovala výuku dětí nejenom v Jílovém a Modré, ale také v Bynově, Libouchci, Čermné, Mnichově, Žďáru a ve všech Chvojnech.
Za více než století existence zdejších školních budov se tu vystřídala řada důležitých návštěv. Ve školní kronice zaujme popis návštěvy Antonína Zápotockého dne 30. 5. 1948, tehdejšího předsedy Ústřední rady odborů, pozdějšího prezidenta republiky.
Pro dnešní děti je samozřejmé stravování ve školní jídelně. Tato vymoženost se v Jílovém poprvé objevila 16. 10. 1950. Přidáme i další trojici „poprvé“ – zdarma učebnice a veškeré školní pomůcky dostali žáci poprvé v r. 1960, pětidenní pracovní týden, tj. výuka od pondělí do pátku se poprvé zavedla v r. 1968, za zdravým vzduchem odjeli žáci poprvé do školy v přírodě v r. 1971.
Od r. 1945 do současnosti se v ředitelně vystřídalo celkem 11 ředitelů, z toho 3 ženy a 8 mužů. A kteří to byli? Bohumil Biskup (1945 – 1948), Ludvík Valíček (1948 – 1953), Karel Černý (1953 – 1955), Jaroslav Gregor (1955 – 1957, 1970 - 1983) František Novotný (1957 – 1960), Jiří Smetáček (1960 – 1970), Marie Hammerlová (1983 – 1991), Václav Zibner (1991 – 1998), Dana Uhrecká (1998 – 2003), Jana Hanzlová (od r. 2003 dosud).
Zajímavé je i ohlédnutí za celkovými počty žáků, které samozřejmě přesně kopírovaly určitou dobu, silné a slabé populační ročníky a v Jílovém také výstavbu sídliště. Nejméně žáků bylo pochopitelně v poválečných letech: 1945 – 1950 byl počet žáků v rozmezí 230 – 270. Do začátku 60. let pak počet výrazně narůstal, v r. 1961 bylo 714 žáků. Následoval však naopak výrazný úbytek žactva, v r. 1975 bylo pouze 329 žáků. S novými obyvateli sídliště nastal další zlom, v předchozích dílech jsem psal o nutnosti výstavby nové školy na sídlišti. Nejvíce žáků měla škola v r. 1985, a to 849. V té době byly třídy v jednotlivých ročnících děleny písmeny A – D, ve třídách bylo běžně kolem 35 žáků. Od uvedeného roku do současnosti počet žáků neustále klesá, v tomto školním roce jich dochází 460.
První zpráva o Jílovém je vskutku královská. Český a římský král Karel IV. v adventním čase roku 1348 posílá z Drážďan do Čech listinu. Dává v ní na vědomost, že věrní naši milí přísežní a obec měšťanů v Ústí se ve věci zmocnění se, zpustošení, vyplenění, vypálení a stržení dvorů Jílového, Stradov a Přestanov nepokusili vůbec o nic jiného, než co vyplynulo z našeho zvláštního rozkazu, a neučinili tam ve věci zmíněných dvorů nic mimo naši plnou moc. Majitel zdejšího dvorce měl se svými pacholky hlídat obchodní stezku. Ten se dal na loupežení, obchodníky přepadal, okrádal, pro záchranu života je nutil platit výkupné. Karel IV. přikázal ústeckým měšťanům, aby lapku potrestali.Ozbrojenci tedy tvrz přepadli, čeládku, tvrz vypálili a rytíře popravili. Ústečtí nemají být proto pohnáni zemskými úředníky k odpovědnosti za to, že přestoupili pravomoc. Panovník chce, až se vrátí do Čech, vyslechnout všechny výtky a prošetřit veškeré okolnosti uvedené ve stížném listu na počínání Ústeckých.
Držitelé Jílového se střídali tak, jak se měnili majitelé Děčína. Od počátku XVI. století až do roku 1628 tu vládli luteránští pánové z Býnova (Bünau). Památka na ně se nachází v kostele Nejsvětější Trojice. V západní zdi je přizděn náhrobek Gertrudy z Listu, od roku 1556 manželky Jindřicha z Bünau na Jílovém.
V lodi kostela nad triumfálním obloukem je umístěn znak rodu Thunů, dalších držitelů města. Ti jej odkoupili od pánů z Býnova, kteří pro víru museli emigrovat. Noví majitelé na místě někdejší vodní tvrze postavili dnešní jílovský zámek v renesančním duchu. Stavba si podržela někdejší vodní příkop s mostem, renesanční štíty, portál i klenby v přízemí. Jinou dějinnou stavbu představuje kostel. Roku 1682 Jan Arnošt Thun-Hohenstein, salcburský arcibiskup, dal na místě gotického kostelíka postavit nový, barokní kostel Nejsvětější Trojice. Když v polovině 19.století vyhořel, byl obnoven v dnešní podobě.
Roku 1679 zachvátil Čechy mor. Ten zhoršil již tak bídné postavení sedláků. Mezi sužovanými lidmi se šířilo proroctví o železné koruně. Panovník, který se jí dá korunovat, přinese sedlákům svobodu. Následující rok v celé severní polovině Čech se šířilo povstání. Jílovští vyslali delegaci k hraběti Maxmiliánu Thunovi do Děčína. Stěžovali si nejvíce na robotu. Pán je pozorně vyslechl a slíbil, až bude po všem, požadavky splní. Jílovští získáni laskavostí se rozešli. Dalších rebelií se již nezúčastnili. Jistě k tomu přispělo, že Thunové patřili k mnohem lidštější a osvícenější vrchnosti.
Údolí Jílovského potoka, úzké a neúrodné, se hodilo k jiné činnosti než pěstování plodin. Na potoce byly četné mlýny, které se v dalším vývoji proměňovaly na továrny. Z jednoho vznikly i jílovské papírny. Císařovna Marie Terezie roku 1766 potvrdila řád místnímu tesařskému cechu. Pozdější industrializace přinesla lidem novou obživu a život. Ve století následujícím 2.října 1871 projel Jílovým první vlak lokální dráhy duchcovsko-podmokelské a obec získala spojení se světem. Ta pomohla rozvoji turistiky, Jílové bylo pro návštěvníky přitažlivé svou rozhlednou na Sněžníku. Po schodech nahoru vystoupal i básník Jan Neruda. Svůj obdiv zdejší krajině vyjádřil v jednom ze svých pověstných fejetonů.Thunové založili u nás jenom krátce trvající učňovskou školu a v počátku 20.století postavili budovu školy na náměstí. Byla na tehdejší dobu moderní stavebně a plně vyhovovala výchově a vzdělání. Postavena v secesním stylu je třetí historickou stavbou u nás. Bylo jen dobře, že v minulé době představitelé obce nedovolili „modernizovat“ její vzhled.
Ani Jílovému se nevyhnuly války. Sužovaly jej hordy lancknechtů za třicetileté války. Švédové v létě 1639 nařídili odevzdat vojsku polního maršála Johanna Bannera obilí. Poněvadž o vše bylo obyvatelstvo již oloupeno, mohlo rozkaz splnit až na podzim po žních. Městečku se nevyhnuly ani války Marie Terezie s Fridrichem Velikým v 18. století. V roce 1756 vpadli Prusové přes Petrovice do Čech. Jeden oddíl postoupil až k Jílovému, ale dál k Děčínu se nedostal, neboť Jílovští mu do cesty navršili četné záseky (= překážky ze spadlých stromů). Ten dobyly pruské oddíly postupující při Labi od Ústí. Vojska se Jílovému nevyhnula ani roku 1813 při střetnutí s Napoleonem u Chlumce. Do vesnic při Jílovském potoku přitáhly ruské oddíly z Baškirie a Kirgízie. Za nimi přišla epidemie hlavničky, vyhládlí a unavení lidé umírali. Nejhorší situace byla právě v severních Čechách. I v prvé válce měli Jílovští své padlé. Připomínal je poničený pomník na Sněžnické ulici. Za druhé války v Jílovém i okolí bylo množství větších i menších zajateckých táborů, v nichž otročili příslušníci mnohých evropských národů. Na konci se na Sněžníku zdržovala 1. divize Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády s velitelem generálem S. K.Buňačenkem. Dorazila sem 24. dubna 1945. Velitel Buňačenko nařídil odpočinek. Po dvou dnech vyrazili k Teplicím. 6. května 1945 vstoupili do Prahy a účastnili se květnových bojů. Za několik dní vstoupil do města od Sněžníku oddíl Rudé armády.
Po válce nedošlo na Sněžníku k obnovení celnice a při ochraně hranice působil zde pohraniční oddíl Sboru národní bezpečnosti. O něm vypráví film, dnes už pro pamětníky - „Větrná hora“. Na černobílém filmu – se podepsal čas technicky i obsahem – můžeme vidět, jaké lesy tu rostly před půlstoletím, pohledět na původní hostinec s rozhlednou. Německé obyvatelstvo žijící zde od 13. a 14. století se muselo vystěhovat a na jeho místo začali přicházet lidé z vnitrozemí. V roce 1860 se město rozšířilo o přilehlou osadu Martiněves, v r. 1976 o Sněžník, v r. 1980 o Modrou a Kamenec. V roce 1964 obdrželo Jílové statut města, v 90. letech minulého století svůj znak a prapor/1998/. Na Kamenné vyrostlo sídliště a stávající školní budovy – na náměstí a v Kostelní ulici – již nedostačovaly, proto byla postavena nová, ve Školní ulici, a 1.září 1983 do ní vstoupili první žáci.
Město Jílové je sídlem mikroregionu Labské skály.
Školní 287
407 01 Jílové
IČO: 72744090
ID datové schránky: bfwmm8d
REDIZO: 650064321