ŽIVOTOPISY NAŠICH PŘEDKŮ - práce žáků devátých tříd

Při hodinách slohu v 9. ročníku probíráme životopis. Nechala jsem děti zapátrat v minulosti rodin a byly tak odhaleny velmi zajímavé osudy předků. Úkolem bylo zjistit, jak žila jejich rodina v období 2. světové války, kterou právě probíráme v dějepise. Chtěla jsem, aby si děti uvědomily, že historie nejsou jen fakta na stránkách učebnic, ale že je to sled životních osudů nás všech a že každá dějinná událost se propisuje do každodenního žití nás všech. A že bez našich pradědů, prababiček, prapradědů a praprababiček a jejich vůle a statečnosti bychom tu dnes nebyli. Velmi děkuji všem rodinám za pomoc v pátrání. Začtěte se s námi do několika následujících osudů, které mimo jiné také vypovídají o složení obyvatel našeho, v minulosti nejednou zkoušeného kraje. Myslím, že otázky, které si položil v závěru této mozaiky osudů jeden z žáků, nás mohou všechny dovést k zamyšlení nad důležitostí sdílení životních zkušeností. Před zveřejněním jednotlivých příběhů bych ještě ráda poděkovala všem rodičům za ochotu při pomoci s realizací projektu. Rovněž děkuji všem zúčastněným za zveřejnění jejich rodinných osudů a zaslanou fotodokumentaci. Mgr. Jitka Žilíková

Alois Zavřel

Můj pradědeček z maminčiny strany se jmenoval Alois Zavřel. Byl otcem mé babičky Věry Řeřichové, rozené Zavřelové. Moje babička si svého otce moc nepamatuje, protože zemřel, když jí bylo sedm let. Pouze z vyprávění své matky ví, že její otec byl vězněn jako politický vězeň v koncentračním táboře.

Alois Zavřel se narodil 17. 10. 1907 v obci Zalíbené v okrese Chrudim. 17. 1. 1942 byl zatčen nacisty, přesnou příčinu neznám. Byl odvezen do Malé pevnosti Terezín a později do koncentračního tábora v Německu – do Buchenwaldu. Vězněn byl až do 28. 4. 1945. Babička mi říkala, že ani své manželce po návratu  moc podrobností nevyprávěl, nerad na útrapy vzpomínal. Zdravotně se s následky špatného jídla a dalšího strádání potýkal až do konce života.  Po válce se seznámil v roce 1946 s mou prababičkou, bylo to ve vlaku. Praděda žil ve Šluknově a prababička přišla na sever Čech pracovat do textilky. Byla o 18 let mladší. Vzali se, ale praděda Alois zemřel již v 54 letech, 12. 10. 1961. Příčinou úmrtí byl zhoubný novotvar žaludku – přímý následek válečných útrap.

Petr Pulda, 9.C

Antonín Kubelka

Můj pradědeček se jmenoval Antonín Kubelka. Narodil se 11. 1. roku 1902 v Babětíně, který byl součástí Sudet. Živil se jako dopravce zboží: vozil ovoce do přístavu. 18. června 1932 se oženil s mou prababičkou Aurélií Hortigovou. Byla to Němka. Měli spolu 4 děti: Honzu, Helgu, Margit a Ilse. Nejmladší byla Helga, moje babička. Roku 1942, v červnu, za heydrichiády, byl můj pradědeček zatčen gestapem za údajnou odbojovou činnost. Byl transportován do koncentračního tábora Osvětim, kde 15. 12. 1942 zemřel. Prababička vychovala děti sama. Po válce se jí odsun Němců netýkal, protože jejího manžela zavraždili nacisté. Dožila se 82 let. Naše rodina má tedy smíšené česko – německé kořeny  a v Sudetech patříme k původním obyvatelům již po několik generací.

Tereza Pikartová, 9.A

Vladimír Lindr

Můj praděda Vladimír Lindr se narodil nedaleko Hradce Králové v obci Všestary, dne 26. 11. 1921. V té samé obci nastoupil do základní školy. Potom se vyučil zahradníkem a vazačem květin.  Když mu bylo 18 let, odešel do Prahy a pracoval tu v květinové síni. Majitel byl Žid. V roce 1942 byl praděda totálně nasazen Němci do Norska, kde ve městě Narvik hlídal německé zásoby potravin a látek. Zde byl až do konce války. Po návratu do republiky se přestěhoval do Hradce Králové, kde se seznámil s mou prababičkou Annou Poláčkovou. V roce 1947 se vzali a kvůli pracovním příležitostem se přestěhovali za prací do Teplic. Tak se začal psát příběh mé rodiny tady, na severu Čech.

Anna Kuntová, 9.B

Bronislava Fojtová

Moje prababička Bronislava Fojtová se narodila v roce 1929 v Rychnově nad Kněžnou. Zde chodila i do školy. Vyrůstala v šestičlenné rodině, kde byla nejmladší ze všech čtyř sourozenců, měla dva bratry a jednu sestru. Prababička nám opakovaně vyprávěla, že její rodinu navštěvoval Jiří Šlitr. Střední školu Bronislava nedostudovala, protože byla válka a nacisté školy zavřeli. Prababička se ale účastnila tajně vzniklých dívčích skupin, ve kterých docházelo k tajnému vzdělávání. Také pomáhala v domácnosti a na hospodářství. Když se situace zlepšila, dostudovala prababička rodinnou školu. Po válce se celá rodina odstěhovala s osidlováním opuštěného pohraničí do Jílového, na Kamennou. Prababička potom pracovala jako úřednice u vojáků na Děčínském zámku. Potom, co byla posádka zrušená, pracovala jako matrikářka v Jílovém až do odchodu do důchodu. Zemřela 4. července 2019 v 91 letech.

Julie Fojtová, 9.B

Antonín Dušek

Můj praděda Antonín Dušek se narodil 23. září  1926 v Ústí nad Labem. Obecnou školu navštěvoval v Neštěmicích a po dokončení nastoupil na střední školu v Krásném Březně. V roce 1939, kdy Němci zabrali české pohraničí, se s rodinou přestěhovali do vnitrozemí, kde praděda prožíval své dětství na asi 5 místech. Začal se učit kovářem, ale po dvou měsících se přestěhoval do Slaného, kde se začal učit automechanikem. Někdo ale poblíž jeho školy v parku zastřelil příslušníka gestapa, a tak jeho školu zavřeli. Nakonec se mu podařilo se ve Slaném automechanikem doučit. Nemohli si jako mladí kvůli okupaci nic užívat, jenom jim prý zbývalo trochu toho sportování. Po skončení války se vrátil do Ústí, kde spolupracoval se svým strýcem, který dostal na starost národní správu autodopravy a spedici. V roce 1948 mu byl přidělen byt v Neštěmicích. V tomtéž roce narukoval na vojnu, sloužil v Milovicích a v Praze. Od roku 1954 pracoval ve Vodohospodářských stavbách v Ústí nad Labem, kde byl povýšen na vedoucího dopravy. Na tomto místě setrval až do odchodu do důchodu v roce 1989. Příběh mého dědy je příběhem vyhnání a nového návratu do pohraničí.

Martin Vašíček, 9.A

Václav Stehlík

Můj nevlastní prapraděda Václav Stehlík se narodil roku 1874. Žil v Poděbradech. Vyučil se pekařem.

Za první světové války hlídal sady  nebo   prodával se svou ženou ovoce. Měli 8 dětí. Za 2. světové války poslouchal ilegálně zahraniční zprávy v rádiu a byl za to odvezen gestapem do věznice v Terezíně, později ho převáželi do Kolína, na Pankrác, do Norimberka a znovu do Terezína. Z nacistických táborů se dostal v 71 letech. Zemřel v 83 letech, 15. 3. 1957.

Radim Vaněk, 9.A

Anna Pálková

Moje praprababička Anna Pálková se narodila roku 1908  v Tibavě, na území dnešního Slovenska. Již od svých 13 let pracovala jako služebná v bohatých rodinách. Do svého pána se zamilovala a otěhotněla s ním. Pán ji ale vyhodil a nechtěl už o ní slyšet. Anna potkala mého prapradědu, ten se jí ujal. Vzali se a měli spolu dalších 11 dětí. Žili tehdy na Slovensku. Přišla ale 2. světová válka a všem se život změnil. V roce 1941, krátce před narozením mé prababičky Ireny Himkové, těhotnou Annu někdo anonymně udal gestapu.  Údajně měla na veřejnosti říct, že se lépe žilo bez fašistů. Ti si pro ni přišli 4 dny po porodu a zavřeli ji do vazby. O mou prababičku – novorozence se starala nejstarší sestra. Po dvou letech ve vazbě převezli mou praprababičku do Maďarska, na nucené práce. Tam ale hodně onemocněla. Její manžel, můj prapraděda napsal dopis, kde prosil o její propuštění. Po dvou měsících se vrátila skutečně domů. Byla velmi zesláblá a vyhublá, staraly se o ni sousedky. Po osvobození se rozhodli přestěhovat do Čech, na sever, kde jim byl přidělen byt po odsunutých Němcích. Tak se část mé rodiny ocitla v našem kraji.

Tereza Černá, 9.A

Hana Šebková ( roz. Dlouhá )

Hana Šebková se narodila 15. 5. 1931 v Tanvaldu do rodiny ševce Oty Dlouhého. Když bylo Haně sedm let, zavřeli Němci v Tanvaldu české školy a rodiče poslali Hanku i s bratrem k rodinným známým do vnitrozemí. Za půl roku se děti k rodičům vrátily. Malá Hanka vnímala zvyšující se aroganci Němců obdivujících Hitlera. Docházelo ke střetům mezi dětmi Čechů a Němců, jejichž děti se staly členy Hitlerjugend. Na místním koupališti tak Hanku v jejích osmi letech strčili do vody a ona se málem utopila. Pomohl jí německý lékař. Strachu z hluboké vody se už Hanka nezbavila. Její maminka se za války nervově zhroutila a rodinný lékař ji nechal doma. V březnu 1945 se Hančina rodina setkala s procházejícím pochodem smrti. Tento hrůzný zážitek si pamatovala do konce života.

Válka a rodinné finance neumožnily Hance studium oděvního výtvarnictví v Praze. Přijala nabídku stát se zdravotní laborantkou. Ve 21 letech se vdala a v roce 1952 porodila svou dceru Hanu, která se stala jazykovědkyní a profesorkou na Univerzitě Karlově.

Hana Šebková zemřela v roce 2018, ve věku 86 let.

Dominik Dlouhý, 9.C

Rozálie Pasiarová, rozená Bankó

Má prababička z matčiny strany Rozálie Bankó se narodila 18. 8. 1917 v maďarském městě Tatabánya. Její rodiče byli chudí rolníci. Prababička v mládí pracovala jako pomocná síla tamních statkářů. Když jí bylo 19 let, vydala se do Francie. Tam potkala mého pradědečka Štefana, který sloužil v cizinecké legii v Marakéši. Žili spolu v Saint Jean Bonnefonds, kde vlastnili skromné hospodářství. V roce 1941 se jim narodil můj děda Jean Michael a moje prateta  Marie Veronique. Prababička vždy vzpomínala na těžké válečné časy, kdy slýchávali letadlové bombardování měst v údolí. Nefungovalo zásobování, byli závislí na tom, co si sami vypěstovali. Byli nuceni jíst např. polévku z žaludů a když chtěli maso, přinesl praděda třeba ježka. V roce 1945 se rozhodli přijet do Čech, do vysídleného pohraničí, kde jim bylo po Němcích přiděleno hospodářství v Petrovicích. Válečné útrapy ale mou prababičku pronásledovaly i nadále. Vždy při odpalování dělobuchů trpěla záchvaty paniky a ze strachu z hladu byla celý život velmi spořivá a nikdy neplýtvala. Zemřela 30. 8. 2008 v nemocnici v České Kamenici.  

Adam Bašista, 9.B

Marie Holendová, rozená Skorová

Moje prababička Marie Holendová se narodila r. 1926 v Mělníku, kde žila se svými rodiči. V době začátku 2. sv. války jí bylo 13 let. Na konci války, v roce 1945 odešla za prací krejčové do Rumburku. Zažila zde odsun Němců, na vlastní oči viděla, jak Češi odebrali německé matce dítě. Prababička Marie zemřela v Praze v roce 2011. 

Petr Holenda

Můj praděda Petr se narodil r. 1919 v Herálci. Kvůli svému nedobrému zdravotnímu stavu nikdy nemohl nastoupit do armády. Během války pracoval jako poslíček na Ministerstvu zemědělství v Praze. Přenášel tajné zprávy mezi odbojem a zaměstnanci. Gestapo ho sledovalo, ale naštěstí ho nestihli zatknout. Na konci války pomáhal kopat zákopy. Praděda zemřel v roce 1998 v Pardubicích.

Zdeněk Němec

Můj praprastrýc Zdeněk Němec se narodil v roce 1927. Žil v Praze. Za 2. světové války byl totálně nasazen v Polsku, přímo v Osvětimi. Byl přímým svědkem nacistické krutosti. Jeho úkolem bylo stavět a opravovat ploty, hloubit příkopy, vše pod dozorem nacistických vojáků.

Přežil, ale to, co viděl a zažil, ho poznamenalo do konce života. Zemřel v Praze v roce 2005.

Když jsem se pokoušel pátrat v minulosti své rodiny, zjistil jsem, že je velmi obtížné získat některé informace. Naše rodina patří k těm, které o svém utrpení nemluví, nestěžují si a život berou tak, jak je. Napadá mě ale řada otázek: Nebudou nám ta svědectví minulosti chybět? Nebude to tak, že co nevidím, to se nestalo. Nemůže se historie opakovat?

Samuel Bohuša, 9.B